Aleš Juchelka

poslanec Parlamentu ČR

––

Vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Poté působil jako moderátor Radia Čas a Českého rozhlasu. V roce 1998 nastoupil do České televize, kde pracoval jako moderátor, scénárista a dramaturg. O dva roky později začal rovněž podnikat v umělecké sféře. V roce 2010 kandidoval za TOP 09 a stal se zastupitelem města Ostravy; ze strany v roce 2015 vystoupil. V roce 2017 byl za hnutí ANO zvolen jako nestraník do Poslanecké sněmovny PČR. Poslancem, tentokrát již jako člen hnutí ANO, byl zvolen i v parlamentních volbách v roce 2017. V rámci práce ve sněmovně se věnuje zejména sociálním otázkám. 

Aleš Juchelka vystoupí na panelu Dialog a politika.

Už samotná otázka po úrovni české politické debaty implikuje pocit, že je něco v nepořádku. Ale na to, abychom řekli, že je něco v nepořádku, potřebujeme nejdříve vědět, jak by ona debata měla vypadat, aby byla správná. A zde je hlavní část problému. Každý z nás, přirozeně, do této debaty vkládá své představy o tom, jak by taková správná diskuse, podle jeho představ, měla vypadat. Zároveň klesá ochota naslouchat. Určitě za to mohou i sociální média, která nabídla snadnou možnost jiné nebo odlišné názory vypnout.

Problém politické debaty je i v tom, že do jejího hodnocení se nám promítá řada proměnných - životní zkušenost, vzdělání, sociální status nebo třeba psychologický profil. A pak také touha po tom, co nazývá Václav Bělohradský morálním kýčem. Do něj patří jak představa o kultivované, neemoční debatě, tak i lpění na tom, co někteří politici nazývají termínem liberální demokracie. Ten důraz jde tak daleko, že často v jeho jménu pošlapávají demokracii jako takovou.

Pokud jde o média, tak si myslím, že bychom měli zmínit ještě jeden aspekt. A tím je mediální prostředí, které je v České republice minimálně posledních 90 let, neřkuli 105 let pokřivené. To je ovšem na samotnou kapitolu. Ale v rychlosti. Uvědomme si, co všechno tu bylo. Začalo to první republikou, která převzala v řadě věcí mediální zákony z Rakouska-Uherska. Pak přišel protektorát, socialistické řízení médií, naivita zlatokopeckých 90. let, masivní odchod zahraničních mediálních koncernů a naopak vstup tuzemských oligarchů, který odstartoval koupí tehdy zpravodajského magazínu Týden. A to nemluvím o vstupu sociálních médií, které českým médiím každý rok odsávají, za okázalého nezájmu řady politiků, desítky miliard korun. I to je věc, kterou musíme zohlednit. Pokud média nemají peníze na provoz, nemohou mít peníze ani na to, aby edukovali své novináře. Pokřivený obraz médií o realitě je tak pro demokracii velkým nebezpečím.