Jiří Havelka

režisér, dramatik a herec

––

Vystudoval režii alternativního a loutkového divadla na DAMU a již během studií začal vystupovat a režírovat v pražském divadle Ypsilon. Poté působil např. v Dejvickém divadle, v Divadle Na zábradlí či Divadle Archa. V roce 2007 získal Cenu Alfréda Radoka pro Talent roku. Je jednou z kmenových a autorských osobností improvizačního divadla VOSTO5. V roce 2019 natočil dle vlastního scénáře film Vlastníci. O tři roky později uvedl svůj druhý autorský film Mimořádná událost. Patří k zakladatelům občanského sdružení JSAF, které pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. V roce 2016 mu byla udělena Cena za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin. V roce 2021 obdržel cenu Rudolfa Medka za příkladnou snahu přibližovat veřejnosti důležitá, byť často bolestivá témata moderních českých (československých) dějin.

Jiří Havelka vystoupí na panelu Jak vést dialog v současné demokratické společnosti?

Otázka, jak vést dialog mezi lidskými bytostmi, je zásadní. Krize dialogu jako by byla společným jmenovatelem všech dalších krizí dnešní doby. 

Dialog je přitom cesta ke změně. Jako člověk mám své myšlenky, svůj názor, svou identitu a zahájením dialogu vstupuji (dobrovolně) do prostoru transformace, vcházím do mentální arény, ze které mohu vyjít jiný, v posunu myšlenek, názorů i vlastní identity. Vcházím do prostoru zpochybnění. A zpochybnění vždy vede k nejistotě. Zpochybnit hodnoty, na kterých stojí moje identita, je bolestivá zkušenost. Člověk se jí přirozeně brání. Nechce si připustit, že jeho identita je „tekutá“. Přistupuje-li ale k dialogu jen jako k platformě prezentace vlastního názoru, musí si položit otázku: Proč nechci v dialogu přijmout jiný názor? Mám strach právě z oné tekutosti vlastní identity?

Přitom proces zpochybnění je klíčem k dialogu. Mám rád tezi, kterou použil Václav Havel v jednom ze svých projevů: Být sám sobě podezřelým. Zkoumání a vědomé zpochybňování vlastních myšlenek vede k testování jiných perspektiv, a tím pádem k empatii. A empatie vede k solidaritě. Cesta solidarity se přitom ukazuje jako jediná možná.