Vojtěch Boháč

novinář

––

Jako nezávislý novinář psal pro deník Právo, časopis Reportér, Deník Referendum, A2larm nebo Moscow Times.

Zaměřuje se na východní Evropu a Balkán, v současnosti jsou nejznámější jeho reportáže z války na Ukrajině. Je zakladatelem a šéfredaktorem nezávislého zpravodajského serveru www.voxpot.cz. V roce 2021 získal cenu Novinářská křepelka pro nadané novináře do 33 let, kterou vyhlašuje Nadace OSF.

Vystudoval politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V současné době připravuje knihu o ruské invazi na Ukrajinu.

––

„Už nás tu dokonce pár dní nebombardovali,“ vyprávěla mi paní z ukrajinského Mykolajivu, když jsem jí na začátku října telefonoval ohledně tamní situace. Následovala chvíle zamyšleného ticha. „To byste nevěřil, jak krásný je to pocit, když vás pár dní nebombardují,“ dokončila větu s uvolněnou radostí v hlase. Mykolajiv je od začátku války frontové město. Když jsme do něj v dubnu přijeli, ruské rakety dopadaly na město každý den. Voda netekla, protože ruská armáda vyhodila do vzduchu vodovod z okupovaného Chersonu. Lidé, kteří nabírali užitkovou vodu z řeky do kanystrů se báli, že dopadnou rakety i na ně. Po půl roce teď mají chvíli klidu.

Když jsme v dubnu přijeli do Mykolajivu, existovala prakticky totální shoda napříč Českou společností, že je třeba Ukrajině pomoct, že agrese mnohonásobně většího souseda není ničím vyprovokovaná a my stojíme na straně napadené Ukrajiny a pomůžeme jí se ubránit. Válka na Ukrajině ukázala během konce zimy a jara naši schopnost zmobilizovat během krátké chvíle obrovské zdroje, nezištnou pomoc i otevřenou náruč pro lidi zasažené válkou. Hlasy hledající často cynické důvody, proč nepomáhat, na chvíli utichly. Zdálo se, že solidarita s obětí vyhrála i nad vlastním pohodlím.

Během následujících měsíců začali být lidé unavení válkou, jejíž důsledky se stále více podepisují i na nás. Mnozí přestali sledovat, co se na východní frontě zrovna děje, jiní začali pod náporem blížící se krize přemýšlet, jestli všechno není náhodou jinak, jestli bychom přeci jen neměli dát v nesnázích přednost sobě. Pár dní před mým říjnovým telefonátem do Mykolajiva se v centru Prahy sešly desítky tisíc lidí, aby demonstrovali proti válce. Konkrétně proti pokračování naší pomoci Ukrajině, když se tato pomoc má odrazit na naší vlastní životní úrovni. Do vzduchu vyletěly bílé holubice za mír. Když Ukrajina co nejrychleji prohraje, skončí válka, bude mír. Třeba aspoň na chvíli, než se najde stejný nebo nějaký jiný agresor.

„To byste nevěřil, jak krásný je to pocit, když vás pár dní nebombardují,“ říkala mi paní z Mykolajivu a mně se to zarylo hluboko do paměti. Rozhodl jsem se, že se na Ukrajinu musím opět vrátit. Blíží se zima, válka není zdaleka u konce a bez naší solidarity ji Ukrajina vyhrát nemůže. A my zase potřebujeme znát příběhy Ukrajinců a Ukrajinek, kteří dnes bojují za svou svobodu i bezpečnost v Evropě i přesto, že přichází zima, že válka trvá už dlouho a přinesla Ukrajině už nejspíš desítky tisíc obětí. V nesnázích, do kterých nás ženou důsledky války, totiž nejsme sami. Jsou v nich s námi Ukrajinci, kteří bojují na přední linii a umírají nejen za svou svobodu, ale taky aby zastavili agresi. A my v tom musíme být zase s nimi.