Miloš Doležal

spisovatel, básník, publicista  >> Vystudoval obor nakladatelství na FSV UK a zkraje 90. let pracoval jako redaktor časopisu Perspektiv. Je spolupracovníkem Českého rozhlasu a autorem řady rozhlasových pořadů, které se zabývají druhou světovou válkou a komunistickým terorem. Jeho biografie faráře Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli získala v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ dostala Magnesii Literu jako Kniha roku 2022. Je autorem mnoha básnických sbírek, rozhovorů a knih. V roce 2021 strávil měsíc na literární rezidenci v Literárním domku v broumovském klášteře, kde pracoval na knize 1945: Léto běsů. V té kromě jiného přinesl svědectví o poválečných událostech na Broumovsku.

Miloš Doležal vystoupí na panelu II:

Doufám, tedy jsem

Bylo to před třemi lety, na začátku léta, které slibovalo pokojný čas. Během několika vteřin se vše změnilo. Naprosto náhle a nečekaně byla z tohoto světa odvolána moje manželka Jana…54 let…tři děti… Nastalo volání (bez ozvěny, bez odpovědi), mlžný oblak, hluboký otřes. Jak se vyrovnat s nedovoláním? S beznadějným bušením na zavřené dveře? Vyzvat na souboj vyšší mocnosti? Zavřít oči, zapomenout? Po překonání apatie nastala jiná „kapitola“ –  probuzení, schopnost dohlédnout alespoň na horizont večera. Hledat cesty každým dnem, do zítřku, do budoucnosti. Přijmout, obejmout celou situaci jako nezvratitelnou skutečnost. Jako dopuštění, jako „cihlu která vám spadla na hlavu“. Zvednout „cihlu“ a poponést ji dál. Od té doby se pokouším, sice dosti škobrtavě, nebát se noci bez hvězd a doufat v otevřenou budoucnost, plnou nečekaných možností a příležitostí. Platí tedy: Doufám, tedy jsem.

Co je však nové – soužení paradoxně otevírá oči. Uviděl jsem mnohem, mnohem víc, než kdykoli před tím – porozuměl jsem bolestem i trápení řady lidí, dotkl se křehkosti života, zakusil odvrácenou stranu existence, ještě více si vážím přátelství a lásky.  

A pak - každé ráno, když otevřu oči, učím se probouzet naději, tu malou holčičku (tak naději pojmenoval francouzský básník Charles Péguy), probouzím jí a držím ji za ruku po celý den. Nikterak křečovitě, ale pevně.