Iva Holmerová

gerontoložka >>

Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Už v 80. letech se začala věnovat geriatrii v roce 1991 spoluzaložila Gerontologické centrum v Praze 8, které dodnes vede. O šest let později se podílela na založení České alzheimerovské společnosti, rovněž byla předsedkyní Gerontologické a geriatrické společnosti České lékařské společnosti JEP. Založila také Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče. Je přední odbornicí na péči o seniory.

__

Působím jako lékař v Gerontologickém centru, kde jsme pandemii všichni prožívali, ale přicházím též z prostředí Fakulty humanitních studií, kde z diskusí s kolegy filozofy, antropology a sociálními vědci vím, jak ošemetná je otázka hodnot. Nedávno zesnulý, vzácný kolega profesor Jan Sokol vysvětluje hodnotu jako „obecný pojem pro všechno, čeho si ceníme a vážíme jako takového, ne jako prostředku k něčemu jinému. To, co je vzácné, čemu se člověk věnuje, za čím je ochoten jít, něco obětovat“. (J. Sokol: Malá filosofie člověka, Praha 2007)

Pandemie ozřejmila mnohé skutečnosti v naší společnosti, o kterých se vědělo, ale dlouhodobě se neřešily. Např. domovy pro seniory se dostaly do dvojího znevýhodnění (obyvatel i personálu), a to vyniklo více než jindy – byť nyní máme opět tendenci na to zapomínat. Je však více než pozoruhodné, že právě ti, kteří pracují v nejnáročnějších a nejhůře placených profesích, a na které se v počátcích epidemie naprosto zapomnělo, byli ochotni se vzdát svého pohodlí, kontaktu s rodinami a věnovali se svěřeným lidem a péči, kterou považují za důležitou. Zejména v počátcích pandemie jsme zaznamenali solidaritu, jak ze strany pracovníků, tak veřejnosti, mladých, ale i starších lidí, kteří si vzájemně pomáhali. Je to jeden z dobrých rysů naší společnosti, která se sice jakoby stydí o dobru a hodnotách hovořit, ale v těžkých situacích je za nimi stále mnoho lidí ochotno jít, a obětovat to, co je pro ně cenné. A ve zdravotní i sociální péči v té době to bylo opravdu třeba.