Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyku Přejít na vyhledávání


Karin Lednická

spisovatelka, nakladatelka, překladatelka

––

V 90. letech studovala angličtinu a anglickou historii ve Velké Británii, po návratu do České republiky začala překládat knihy. V roce 1997 založila nakladatelství Domino, které se věnovalo především thrillerům a detektivní literatuře. V únoru 2020 vydala ve svém novém nakladatelství Bílá vrána první díl svého románového debutu Šikmý kostel. Postupně vyšly všechny tři díly a celá trilogie se rychle stala senzací na české literární scéně. V roce 2021 ji ocenil Ústav pro studium totalitních režimů Cenou za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin. Její zatím poslední knihou je dokumentární drama Životice, obraz (po)zapomenuté tragédie.

––

K tématu panelu Solidarita a sounáležitost v každodenním životě Karin Lednická říká:

„No to je hrozné, co se děje!“

I takovou podobu může mít projev sounáležitosti v současnosti, tedy v době protkané sociálními sítěmi. Ačkoli… možná je to spíše základní poznávací znamení toho, čemu angličtina říká virtue signalling a čeština pro to zatím nenalezla název.

Ze staré dobré sounáležitosti se v až příliš mnoha případech stává proklamace vlastní dobroty, lidskosti. Jistě, často bývá podložena činem, třeba darem na dobročinný účet nebo krabicí oblečení odvezenou do utečeneckého centra. Což aktéra v jeho vlastních očích opravňuje ohrnovat nos nad všemi, kteří tak neučinili. Nebo kteří dokonce prohlásili, že sami trpí nedostatkem sounáležitosti, společenské podpory.

Odsud je už jen krůček k odsudku: „No to je hrozné, jak jsou ti lidi sebestřední! Copak nevědí, že je válka?“

Zkratkovité výkřiky na sociálních sítích zběsile pendlují mezi krajnostmi. A kdesi uprostřed nepovšimnutě míjejí lidi, kterým se solidarity nebo třeba jen pouhé pozornosti nedostává.

Ti lidé jsou v naší bezprostřední blízkosti, byť třeba v rozdílné bublině. Možná volají o pomoc způsobem, který nás spíše popouzí, než podněcuje k dobrotě. Možná jsou už tak uondaní, že nevolají vůbec. Možná je jejich pocit křivdy oprávněný, ale my o tom nevíme.

Možná si ne dostatečně často uvědomujeme, že zároveň s úsilím o záchranu tropických pralesů bychom neměli přestat zalévat kytky na domácím parapetu.