Klára Šimáčková Laurenčíková

Vystudovala obor speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Působila jako ředitelka Odboru pro rovné příležitosti ve vzdělávání a poté jako náměstkyně ministra školství. Pracovala také jako vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je spoluzakladatelkou České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a iniciativy Dobrý start. Za podporu systémových změn v oblasti vzdělávání se v roce 2016 stala Ashoka Fellow – členkou globální sítě sociálních inovátorů. V roce 2019 ji Nadace Olgy Havlové vyznamenala za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a za práci v oblasti změn v péči o ohrožené děti. V roce 2022 se stala zmocněnkyní vlády pro lidská práva.

––

Co nás naučila zkušenost války na Ukrajině o solidaritě a sounáležitosti z evropské a české perspektivy?

V prvních měsících jsem silně vnímala pozitivní náboj solidarity a soucitu Češek a Čechu s prchajícími lidmi z Ukrajiny. Myslím tím spontánní projevy sounáležitosti nejen na sociálních sítích, ale především na ulicích, demonstracích, ve školách. Za to všem patří velké díky, stejně tak jako rodinám, které přijaly příchozí do svých domovů, organizátorům dobročinných sbírek a především nevládním neziskovým organizacím, které odváděly a nadále odvádějí skvělou práci – mezi nimi například OPU, Iniciativa Hlavák, Člověk v tísni a mnohé další. Jejich role nejen ve zvládání migrační krize je nedocenitelná a nenahraditelná.

Věřím tedy, že Češky a Češi, stejně tak jako další Evropanky a Evropané, sounáležitost s druhými v nouzi cítí a bezprostřední reakce na válku na Ukrajině je toho důkazem.

Věřím ale, že je důležité nezaspat a s vývojem situace dále citlivě pracovat – reagovat na potřeby a obavy každé členky i člena společnosti. Každý potřebujeme vědět, že na nás záleží, že je nám nasloucháno a že jsou naše potřeby brány stejně vážně, jako potřeby druhých – tedy že nejsme přehlíženi. To je důležité mít na paměti při volbě slov ve veřejném prostoru.

Jak jsem již zmínila, existuje řada českých rodin, které přijaly příchozí z Ukrajiny a u kterých společné soužití funguje skvěle a je oboustranně obohacující a stmelující zkušeností. Dobrý skutek je tak v důsledku přínosný a velmi cenný pro obě strany, nikoliv jednomu či druhému na úkor. Věřím, že přesně takové příběhy bychom měli ve veřejném a mediálním prostoru vyprávět.

Cítíme evropskou sounáležitost?

Věřím, že ano. Společná evropská řešení současných výzev vnímám jako správnou cestu. Jsme národem v srdci Evropy, tam nejen geograficky, ale i přeneseně patříme. Naše místo je mezi našimi evropskými partnery, se kterými jsme větší, silnější a odolnější vůči turbulentním změnám dnešního světa. Co se mého subjektivního pocitu sounáležitosti s prchajícími lidmi z Ukrajiny týče, nemyslím si, že u mě aspekt evropanství hraje zásadní roli.

S lidmi prchajícími před jakýmkoliv ohrožením života cítím soucit především z podstaty lidství, ať už prchají z Ukrajiny, Sýrie či jakékoliv jiné země. Stejným způsobem vnímám také Rusky a Rusy či Bělorusky a Bělorusy prchající z těchto zemí ovládaných diktátorskými režimy. Neměli bychom zapomínat, že takoví lidé z většiny s tamními poměry nesouhlasí, či je dokonce otevřeně kritizují, odmítají žít v útlaku a nesvobodě, a právě proto se rozhodli svou vlast opustit.

Jak funguje solidarita a sounáležitost v mezinárodních vztazích?

Věřím, že v případě České republiky skvěle. Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský je člověkem, kterého česká diplomacie dlouho potřebovala. Jsem upřímně vděčná, že jsme jím na mezinárodní půdě reprezentováni jako moderní, západní, demokratická země založena na hodnotách solidarity a lidských práv. Velké díky za to patří jemu i jeho kolegyním a kolegům.