Radka Denemarková

spisovatelka, literární historička, překladatelka >>  Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala germanistiku a bohemistiku. Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, dále jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí, externě vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je čtyřnásobnou držitelkou ceny Magnesia Litera, překlady jejích knih vyšly v mnoha zemích. Ve svých románech se věnuje aktuálním společenským tématům a jejich prostřednictvím upozorňuje na nespravedlnost, útlak i nesvobodu. Jejími nejznámějšími díly jsou romány Peníze od Hitlera (2006) či Hodiny z olova (2018).

Radka Denemarková vystoupí ve čtvrtek 6. listopadu od 15.00 na panelu Kultura jako hybatel společnosti. Před začátkem panelu se v sále Dřevník bude konat autogramiáda.

Téma panelu očima Radky Denemarkové:

Každý náš čin ovlivňuje i mění společnost. Každý umělec vstupuje do veřejného prostoru a nese tak za svá slova a činy odpovědnost. Vždyť cesta k demokracii je dlážděná bitvami, ale také solidaritou a hlubší zodpovědností za svět, na což se často zapomíná. Umění a kultura přinášejí jinou perspektivu lidského života. Potřebujeme i jiné hodnoty než jen ekonomický pragmatismus. Chybí sebeuvědomování společnosti a naděje, že se lze vztahovat k něčemu pozitivnímu. Ekonomický pragmatismus je nebezpečný, stejně jako nová forma autoritářských a diktátorských režimů.

Zapomínáme, jaké etické otázky otevřelo dvacáté století, nasycené válkami, totalitami, emigrantskými stesky po domově, pálením knih nepohodlných autorů, jejich vyvražďováním, vyháněním do exilu, vyhošťováním. Mnozí exulanti minulého století přešli do jazyka cílové země. Ale jejich vědomí vlastní, mimořádné, umělecké síly i angažovanosti naopak zesílilo.

Nikdo se totiž nemůže vymlouvat, že taková je nebo byla doba. Vinni jsou konkrétní lidé. Kultura zahrnuje nastavení hodnot celé společnosti, kultivuje chování všedního dne. Umění dnes musí vzdorovat všude na světě proti fašizující vlně a totalitám všeho druhu, stavět hráz proti potlačení svobod, dezinformacím, státnímu teroru, a především atmosféře nedůvěry, bezmoci a rezignované bezvýchodnosti. Kult osobností panuje, nabral jiných podob. Přibývá autoritářských režimů, které se tak snadno a rychle mění v totalitní a diktátorské. Zažíváme praktiky, které vedou k potlačování svobod nezávislých umělců a kulturních institucí. 

Nebát se a nelhat, to je podstata vzdoru dnešních dní. Jen díky vzdělaným a kulturním lidem, kteří se věnovali humanitním vědám, pravdě, měli rozhled a přemýšleli (Komenský, Němcová, Masaryk, Patočka, Havel), ví svět o existenci Čechů a Češek. Svět politiky je jiný než svět kultury a filozofie. Svět politiků je moc, ideologie, stálý a celoživotní volební boj. Politikové se doopravdy nezabývají problémy lidského ducha. Umění chápe, že se sice ocitáme uprostřed politických a společenských rámců, ale především ve víru iracionality lidského života. Nezávislí umělci a kulturní instituce navazují na tradici evropské kultury a humanismu v ovzduší, kdy lidé utrácejí své poslední "rezervy": už ani ne rezervní morálku, ale rezervní zábrany.

 Kultura znamená především humanismus. Nad planetou se vznáší přízrak další vlny xenofobie, propojila se s novými obavami o bezpečnost, pramenícími z nejistot naší doby. Znovu přibývá umělců exulantů, tedy lidí, kteří jsou z vlastní země násilím vypuzení brutálními režimy, vyhnaní v důsledku politického a náboženského pronásledování. Jde jim mnohdy o život. Jakmile ve světě nastoupí jakákoliv nová totalita, okamžitě se zbavuje nezávislých umělců a novinářů.

Zánik demokracie neprobíhá naráz, ale postupně. Snaha převychovat a umlčet nezávislé spisovatelky a spisovatele, novinářky a novináře je pokaždé prvním výrazem arogance moci. Umění a kultura jsou totiž nebezpečné svým nezávislým hlasem. Země, které své spisovatele a spisovatelky zakazují, vypuzují a vyhánějí, nechápou, že literáty nikdy umlčet nemohou. Literatura je něco jako oáza lidské důstojnosti proti všem projevům xenofobie. I v tomto kontextu je podstatné slovo humanismus, které vylučuje jakékoliv dělení lidí na základě státní příslušnosti, národnosti, náboženství, pohlaví. A upozorňuje na nelidskost světa, který má opět ve své realitě a slovníku fašizující slova, jež nasákla zvláště v minulém století dalšími tragickými významy.

 Je znepokojivé, že kamkoliv jsem tento rok ve světě zavítala, sedí lidé na pomyslných kufrech a přemýšlejí, kam se uchýlit, pokud demokracie v jejich zemi selže úplně.  A může se to týkat i Česka. Zapomínáme, že cesta k demokracii se neslučuje s nacionalismem a že demokracie, svoboda, rovnost před zákonem, stejná práva pro všechny jsou to nejcennější, co v Evropě máme. A sami si vše ničíme. Nezapomínejme, proč se po zkušenostech totalit dvacátého století Evropa sjednotila na hodnotách demokracie, svobody, lidských práv, základech právního státu. Nebezpečné je redukování života na byznys ve jménu demokracie. Demokracie má chyby, ale to neznamená, že jí zničíme, chyby se mají odstraňovat. Je těžké budovat demokracii v zemích, kde demokraté nejsou. Stačí se podívat na vývoj autoritářských režimů za humny, například v Maďarsku nebo na Slovensku. To jsou rezidua totalitního myšlení a dnes je oživují pokrytečtí pravičáci v národoveckém kostýmu a touží po životě v diktaturách. Hranice sice zmizely, ale ne v hlavách. I v jednadvacátém století mnozí nabírají sebevědomí z negativního křiku vůči všemu cizímu, staví pomyslné zdi a hranice, jedinou jejich spojnicí je nenávist. Jenomže lidská práva musejí poskytovat lidem ochranu.

Humanismus totiž znamená jinou perspektivu. Pro skutečné spisovatele je domovem celý svět. Ve dvacátém prvním století se v globalizovaném světě technologií zeměkoule zmenšila: všichni jsou obyvatelé jedné jediné globální vesnice. Spisovatelům zůstává jejich slovo a slovo je mocná zbraň. Jsou doma ve svém jazyce a zdůrazňují morálku, která vyplývá ze samotného faktu, že sdílíme planetu s ostatními.

Tady žijí pojmy jako důvěra, kreativita, soucit, slitování. Které jsou jinak v moderní, na výkon orientované společnosti považovány pomalu za sebevražedné. Je to oáza lidské důstojnosti proti všem projevům xenofobie. Toto místo pro hledání rovnováhy vytváří paralelní svět proti úzkostem a rizikům pospolitého a zároveň tak osamělého a nestabilního života v našem moderním světě.

Umění a kultura nabývají na důležitosti v době, kdy převažuje konzumní racionalita a luxus povýšené lhostejnosti. Místo, kde člověk může být sám sebou a rozvíjet v sobě svobodně to nejlepší. Na tomto druhu autentického, nesentimentálního humanismu dnes záleží. Je to humanismus nadčasový.  A literatura a veškerá kultura jsou rovněž oáza spolehlivých vztahů jako protiklad křehkosti a zranitelnosti vztahů současného života. A jako protiklad pomíjivosti všech typů sociálních vazeb, které ještě před pár desítkami let vytvářely odolný, spolehlivý rámec, do něhož bylo možno bezpečně vplétat sítě mezilidských interakcí. Oáza dialogu a místo naslouchání. Skutečný dialog se liší od pouhého mluvení. Je prostoupený radostí z druhé osoby a z toho, co říká. Skutečnost, že s námi druzí nesouhlasí, tu není překážkou na cestě k lidské komunitě. Právě na takovém humanismu, o který usiluje každý v rámci prostředí, v němž žije, záleží budoucnost lidstva. Umění a kultura v širším slova smyslu jsou poslední oáza humanismu. 

Kdo čte, ten přemýšlí. Kdo přemýšlí, není tak snadno zmanipulovatelný. I literatura má jediný úkol: nebát se a nelhat. Pro mě je literatura součást života, je pro mě součtem všech forem odvahy, umění, přátelství a myšlení, které člověku umožňují nebýt otrokem. Nejčistší forma lásky k životu. Nad vším stojí vědomí společného lidství, solidarita a volání po moderní svobodě.